Účinný návod, jak si afirmovat a nezbláznit se z toho!

Všichni už jsme tenhle termín slyšeli. Každý, kdo chce mít v dnešní době „positive vibes“, měl by si afirmovat. Afirmace – krátké a posilující věty (prohlášení), které záměrně opakujeme buď nahlas, nebo v myšlenkách. Koncept je to super a je velmi efektivní, ALE!

Vždycky, když mám v sobě nějakou nejistotu, tak slyším od lidí kolem sebe: „Ale to musíš být pozitivní, to si musíš věřit!“ No, děkuju pěkně! 😀
Můj Belgičan k tomu ještě v dobré víře přidá: „Opakuj po mně – Jsem nejlepší! Jo, pojď ještě třikrát! Jsem nejlepší! Jsem nejlepší! Jsem nejlepší!“ Ale já prostě zjišťuju, že mi to vůbec nepomáhá. Jako myslí to dobře, o tom žádná, ale nepomáhá to. A tak jsem si říkala, čím že to je.

A uvědomila si, že je sice skvělý, že teď máme být všichni hrozně pozitivní a nejvíc sebevědomí a goal-oriented, ale přijde mi, že na sebe tím pádem klademe hrozný tlak. Když zrovna nejsme totálně na vrcholu svojí hry, tak máme výčitky, že bychom přece měli být pozitivní za každé situace! A tlačíme to na sílu. Je v tom, alespoň pro mě, pocit hrozného tlaku a nepřirozenosti.

A tak mám na afirmace jiný systém. Dělám je prakticky skoro každý den, vždycky tak asi pět-deset minut denně (nejsem moc trpělivá, takže u máločeho vydržím dýl). Ale kdykoliv si zadám nějaké afirmace které si teď potřebuju opakovat, jdu na to tak nějak pomaleji a jemněji. Vezměme si příklad. Kdybych si chtěla věřit, řekněme, ohledně krásy. Tak bych mohla začít silným tvrzením: „Jsem krásná!“. Ale prdlajs. Jdu na to následovně:

Krok 1

Zapíšu si přesně tohle tvrzení, tuhle afirmaci, které bych chtěla stoprocentně věřit. Nemusí to být hned, ale prostě třeba jednou v životě, v krásné daleké budoucnosti.

Krok 2

Párkrát si jí zopakuju nahlas, a pokud cítím, že tomu prostě v tuhle chvíli ještě fakt nedokážu věřit, nejsem na to ještě takhle připravená a tlačím to na sílu, tak jdu ke kroku 3.

Krok 3

Přepíšu si tuhle afirmaci do té nejjemnější podoby, což v mém případě by bylo něco jako: „Mohu se vidět jako krásná.“ nebo „Připouštím si, že mohu být krásná.“ Prostě mohu. Nemusím, ale MOHU! 🙂 (Místo „krásná“ se dá taky použít jemnější slovo, třeba „hezká“).

Krok 4

A potom, až se v dané afirmaci cítím komfortně, stupňuju. Pokračuju například „Zasloužím si vidět se jako krásná. Zasloužím si připadat si krásná.“ a posléze jdu na „Dovoluju si vidět se jako krásná. Dovoluju si připadat si krásná.“

Krok 5

Jednoho nádherného dne, až se cítím pohodlně ve všech těchto afirmacích, se můžu přesunout k té nejsilnější, tedy „Jsem krásná.“

Ale chce to čas. Pokud nás celý život nepoplácávali po rameni, tak to bude chtít HODNĚ času. Ale to je úplně, úplně v pořádku 🙂

Přijde mi to jako takový trpělivější, laskavější a i mnohem účinnější způsob, než se cpát do přehnaných afirmací. Kterým stejně nevěříme, a protože nás vnitřně štve, že tomu jako ještě nevěříme, tak se na to za chvíli úplně vyprdneme.

Mějte krásný afirmativní den 🙂

A.