Zatočme se svými strašáky aneb londýnská metoda „See it, Say it, Sorted“

V Londýně je takové hlášení v metru, které říká: „If you see something which doesn’t look right, speak to staff or text the British Transport Police. We’ll sort it. See it, Say it, Sorted.“ Je na to mnoho přemnoho vtipů.  Jednou jsem třeba byla na jedné stand-up comedy, kde komik Patrick založil celou svoji one-man-show právě na tomhle. Protože prej jednou v metru potkal chlápka, co měl na hlavě tupé. Tak jako přemýšlel, jestli má teda zavolat na British Transport Policii, protože prostě, ,,it didn´t look right at all“.

Já bych to teď chtěla chňapnput a využít jako pomůcku pro to, jak lépěji zatočit s našimi vnitřními strašáky. Někdo tomu říká vřeštící opice, ale to mi přijde jako tak děsivá představa, že jim budu s dovolením radši říkat strašáci. Nebo bubáci. Bubáci jsou snad ještě lepší!

Ten tlak je šílený. Tlak od ostatních, ale hlavně a především od nás samotných. Abychom byli „dokonale sebevědomí“, „dokonale pozitivní all the time“, nebo nonšalantně „ve svém středu za všech situací“.

Ale ono to možné není – nebo alespoň ne, pokud nežijete zavření v chrámu s mnichy a nemáte celý den na meditování. Nebo jste nevyrostli v perfektní rodině s moudrými rodiči, kteří vás přesně naučili, jak se svými bubáky naložit (což se většinou neděje, protože naši rodiče měli svých starostí dost, a svých bubáků taky dost).

Prostě někdy nás něco naštve, něco nás rozhodí, něco brnkne na tu naši citlivou strunu a nám se rozjedou bouřlivé emoce a začnou se vyjevovat ty nejčernější scénáře. Pozor, začne to být horší.

Potom se na sebe totálně naštveme, protože přece bychom měli být totálně šťastní a bezchybní a mít se pod kontrolou! A pak nás naštve, že jsme se tím dokázali tak rozhodit, protože bychom přece měli ohledně svých strašáků být nad věcí, ne? A to nás naštve ještě víc! Prostě – vražedný kolotoč.

A tak jsem přišla na takovou pomůcku, jak z toho kolotoče vystupovat- svoje bubáky si POJMENOVÁVÁM. Někdy teda jejich jména zapomenu, a tak si je radši píšu do poznámek do mobilu (teda jestli mi někdo někdy ukradne telefon, bude se asi dost divit). A schválně jim dám co nejtrapnější jména.

Jakože fakt ta nejhloupější co dovedu – kupříkladu jeden se jmenuje Tyran Razvan a další se jmenuje Čertík Bertík. 😀 Tyran Razvan je vnitřní kritik a perfekcionista, a Čertík Bertík je takový ten ďáblík, co mi zkouší zhatit každý nápad nebo pozitivní myšlenku. Proč je takhle blbě pojmenovávám? Protože mi to pomáhá udělat si z nich srandu, nebrat je tak vážně.

A jdu ještě dál. Ještě si je i fyzicky představím – třeba Tyran Razvan má na sobě koženou kombinézu, trošku jako tu co se asi nosí na sadomaso party, a vypadá v tom prostě bizarně, jak v tom má všechno (všechno!) napasovaný a tváří se děsně tvrdě.

Když se potom tenhle bubák projeví, tak si řeknu třeba: „Čau Razvane, dneska ti to fakt sekne. Tak fešáku povídej, co dneska máš? Doufám, že to bude lepší než minule.“ No a oni tím tak nějak ztrácí svoji sílu, už nejsou tak zastrašující. A potom se mi s nimi snadněji pracuje.

Nezapírám je, nesnažím se je vyhodit ze svého života. Beru je jako součást mě, jako takové svoje rodinné příslušníky, co jsme si tak úplně nevybrali. Jako strejdu Františka, co vám věčně kouká na prsa a smrdí jako tank. Taky ho hnedka nezapřete, ale prostě ho vezmete jako součást rodiny a naučíte se s ním žít a dělat si z něj srandu.

Uzřete bubáka, pojmenujte si co za bubáka to přesně je, a je to vyřešeno. See it, say it, sorted.

Moc by mě zajímalo, jestli máte i vy nějaké dobré rady, zkušenosti, tipy, jak vyzráváte nad svými strašáky vy? Osvědčilo se vám to a případně jak? 🙂