Žila jsem zatím jenom ve dvou městech – v Londýně a v Praze. Nic jiného neznám, neumím. Ale tahle dvě hlavní města jsou moje srdcovky. A měla jsem štěstí, že jsem v obou mohla zažít jaké to je být ,,young professional“ a dostat tak docela dobrou představu o tom, jak se existuje mladému dospělému člověku, který se snaží žít uspokojující profesní a osobní život. A právě svojí zkušenost s Londýnem bych s vámi dnes chtěla sdílet. Protože, co si budeme povídat…bylo to intenzivní.
Praha byla krásná. Intimní. Někdy až krutě upřímná. Umělecká. Klidná. Rodinně zaměřená.
A pak přišel Londýn. Náročný. Dynamický. Vzrušující. Multikulturní. Šíleně rychlý.
Ačkoli je to k neuvěření, už je to skoro čtyři roky (!!!), co s M. (= mým manželem) tady v Anglii bydlíme. Nedávno mě byla navštívit moje sestra, která se sama chystá vykročit ze své komfortní zóny a odstěhovat se do Norska. A dala mi takovou záludnou otázku. Jestli jsem našeho odstěhování někdy litovala. Asi protože když opouštíte svoji rodnou zem, právě takové otázky si sami přirozeně kladete. A tak jsem se zamyslela. A pak jsem se zamyslela ještě víc. Je strašně vošajstlich dostávat se ve své hlavě do scénářů: ,,co by kdyby“ – protože prostě a jednoduše nevíte. Kde bych teď mohla být, kdyby zůstala v Česku? Byla bych štastnější? Možná. Měla bych život jednodušší? Asi určitě. Vyhnula bych nějakým problémům? Stoprocentně. Otázka je: Nebyly by zase nějaké úplně nové?
(Obrázek Trafalgar square)
Jakmile si začnete hrát s ,,co by kdyby“, akorát vám z toho dříve či později hrábne. Někdy prostě v životě máte šanci skočit, a vy skočíte a ono to nějak dopadne. A já jsem a vždycky budu fanouškem takového skákání! Ale není od věci si tak nějak zareflektovat, co tohle šílené, transformativní, neuvěřitelné, intenzivní období přineslo, a co vzalo. Protože znáte to, ono je to vždycky něco za něco.
Co mi Londýn dal:
-naprosto skvělé možnosti k cestování v UK
V tomhle směru jsem úplně nelenila. Dostala jsem se v UK do míst, která nejsou tak profláklá, o kterých bych normálně vůbec nevěděla. Paradoxně právě tahle místa se mi do srdce zaryla úplně nejvíc. Jako třeba toto:
(obrázek z Whitby)
-možnost setkání se s takovou plejádou lidí všech možných kultur a původů
Tohle je na Londýně naprosto fantastické. Že můžete jít tančit reggaeton s latino skupinou, vaši kamarádi jsou z úplně celého světa, každý má jiný příběh, jiné životní zkušenosti. Myslím, že mě to vytvarovalo v hodně otevřeného a adaptabilního člověka.
-být strůjcem svého štěstí
Život v Londýně je úplně jinak náročný než v Praze. Chceš práci? Tak se musíš dokopat, odeslat sakra hodně životopisů. Chceš kamarády? Chceš kariéru? Tak prostě musíš makat, a ,,make stuff happen for yourself“. Nic člověku nepřistane jen tak z nebe do klína. Člověk musí být opravdu hodně proaktivní ve všech směrech života, musí neustále překonávat svůj strach a svoje limity a musí se dost spoléhat sám na sebe.
(obrázek The City)
-nové kariérní nápady
Protože covid začal zanedlouho potom co jsme se přestěhovali a ehm…hodil vidle do všeho co jsem plánovala…musela jsem pozměnit svoje profesní vize. To mi přineslo sice velkou frustraci, ale zato jsem byla schopná věnovat se jiným aktivitám, na které by se jinak možná nedostalo. Konkrétně v oblasti voice-overů a psaní. Momentálně pracuju i na dalších vlastních projektech (a jeden vám odtajním již brzy brzičko! 🙂 ).
– výjimečné životní zážitky a příležitosti ke vzdělání
Ať už je to silent disco, massaoke, Actors Studio, Wimbledon, hodiny s accent couchem, festivaly, divadelní představení velkých hvězd, tancování s inspirativními učiteli z celého světa, setkání s uměleckými osobnostmi…v životě by mě třeba nenadlo, že bych někdy mohla alespoň na chvilku mluvit s Ianem McEwanem. Nebo jít na diskuzi s Benedictem Cumberbatchem. S takovými majstry ve svém oboru!
(obrázek z promítání filmu The power of the dog)
Co mi Londýn vzal:
-pracovní zázemí v ČR
V ČR jsem měla neustále měla pocit, že bych měla dělat víc víc víc. Když se teď podívám zpátky na svoje období profesní dospělosti mezi cca 19-25 lety (před tím, než jsem se do Londýna přestěhovala), tak to bylo náhodou moc fajn! Práce, které jsem milovala- rádio, divadlo, moderování – jsem musela pustit.
-psychickou pohodu
Nebudu vám lhát, ale přestěhování do jiné země bylo pro mě v určitých momentech opravdu křest ohněm. Ono vás to prostě vyhodí ze všeho co znáte, znejistí vás to, máte na starosti najednou spoustu nových věcí kterým nerozumíte, dostáváte se do náročných situací, a jestliže už jste měli někde v hloubi sebe sama něco – pochybnosti, strachy, nejistoty – právě takhle velká životní změna vám je dokáže pěkně dostat na povrch. A bez sociálního zázemí a pocitu nějakého pořádného domova byly některé chvíle/období opravdu neskutečně těžké.
Připadá mi, jako bych za tu dobu, co v Londýně bydlím, ztratila určitou lehkost a mladistvost a zestárla tak…o sto padesát let! Zase jsem se ale poznala tak, jako bych se v pohodlí ČR nikdy nepoznala a jsem přesvědčená, fakt jsem přesvědčená, že jsem v určitých směrech vyrostla.
(obrázek British museum)
– přátele
Ale tenhle bod neberu tak tragicky. Spíš bych to frázovala jako ,,přátelé se mi profiltrovali“. Protože co je úžasné, a za to fakt musím poděkovat mým českým kamarádům je to, že ti skutečně blízcí kamarádi pořád zůstali a mám pocit, že se na našich vztazích fakt nic nezměnilo. Pořád když se vidíme, jsou tam ty stejné fórky, svěřujeme se s řadou věcí, já je mám pořád stejně ráda ( a oni mě snad taky 🙂 ) …Takže je prostě možné, že s těmi, se kterými už se nebavím, to tak mělo být, že už jsem od sebe odrostli…
Pomalu docházím v životě do bodu, kdy tyhle věci vidím jen jako fakta. A už se na ně dívám s odstupem a svoje životní zkušenosti se učím neklasifikovat jako ,,dobré a špatné“, ale prostě jako zkušenosti, které život přinesl. A já jich zpětně nelituju. Ono to někam dále vedlo. To vedlo dál a dál. Přineslo to další a další radosti a strasti. A to je život.
A teď uvidíme, co bude v další kapitole. Kde ta kapitola bude. Co se stane. Co se nestane.
Snad to bude stát za to.
(obrázek Little Venice)
Krásnej článek. Dokonce jsi mě do něj i zakomponovala :). Já ráda vzpomínám na to, jak jsi mi říkala „Žádný rozhodnutí není špatný“. To je fakt něco, co se mnou rezonuje.
Každopádně myslím, že Londýn byla (a je) fakt lekce do života, velký posun do neznáma a zároveň do šíře, člověk se o sobě strašně moc dozví a zjistí, že existují místa, kam se jeho mysl ještě vůbec neodvážila ani nahlédnout. A že ta část, kterou neznáme, je vlastně ještě docela velká.
Já si to, jak jsi vyrostla, uvědomuju hodně často. Vždycky jsem tě obdivovala, ale ty mě ještě dokážeš o dalších 500% překvapit. Mám z toho fakt radost :). Ušla jsi obrovskej kus cesty a ještě víc ho ujdeš v budoucnu. Já to budu moc ráda sledovat a taky pokoutně bokem držet palce.
Teaada to je tak krasnej komentar! 🙂 Opravdu si toho vazim. A i tobe budu moc drzet palce, at uz nas cesty zavanou do jakychkoli koutu sveta.
Ctyri roky v UK neni moc … napis znova, az tu budes 10, 15, nebo vic let.
Ja zde ziji 20 let a stale rikam, ze je mi jedno jestli ziji v Praze, nebo Londyne. Velkomesto jako velkomesto, i kdyz pocet obyvatel je ponekud odlisny.
Londyn mi dal strasne moc. Urcite moznost se naucit jazyk, poznat jinou kulturu a zvyky. A i kdyz stale je to Evropa, Londyn je celosvetovy. A to ne jen tim, ze zde ziji snad vsechny narodnosti sveta a slysis ze zde ruzne jazyky, ale tito lide sem privezli take svou kulturu a kuchyni. A v tom se Londyn jinym mestum nevyrovna. Kuchyne:)
Dalsi vec je, ze diky Londynu rozumim anglictine s milionem ruznych prizvuku, coz se ve skole v CR as tezko naucis.
Cestovani po svete je nejak jednodussi a vice dostupne a to je neco, proc tu stale jsem. Celych 20 let. Ano, vzal mi par pratel z mladi, ale diky Londynu mam nove pratele z celeho sveta. Trochu mi zklid il tu ceskou povahu vecne brblajiciho a nespokojeneho cloveka, minimalne v obchode.
Take mi ale hodne vzal.
– vzal mi mou rodinu, ktera zije v CR a vidam je podstatne mene, nez by tomu bylo, kdybych zila stale v Praze. Nejak vsichni totiz predpokladaji, ze ja stale budu jezdit do Prahy. Nekolikrat rovne nejlepe. Ale ma ceska rodina do Londyna jezdi … no …. Za 20 let tu byli mozna 7x. Smutne ze?
– vzal mi nervy co se tyce cestovani. Jet na setkani s kamaradkou dve hodiny a oak zase dve hodiny zpet, je pro spoustu lidi nepochopitelne. A kdyz se k tomu pricte momentalne nespolehliva doprava … vazne praskam vzteky.
– vzal mi nervy a cast zdravi v praci (i kdyz prace jakou delam, bych v CR nemohla vykonavat …. neexistuje). Ale to bu se asi stalo i kdekoliv jinde.
Londyn mi hlavne dal strasne moc moznosti v ryznych ohledech.
Napis, az budes v zahranici vice jak 10 let. 4 roky jsou stale jen rozjezd a pouhy vykrik do tmy.
Zdravím tě, MC. Děkuju za sdílení tvojí zkušenosti a za to, jak ses angažovala v této konverzaci. Kultura, kuchyně, přízvuky, ale i stávky a problémy s metrem – pod to bych se mohla podepsat. Ale musím říct, že to, jestli je tu člověk 4 roky, nebo 10 let, není v tomhle případě asi úplně relevantní. Píšu o svojí vlastní zkušenosti, o tom jak jsem to prožila já během čtyř let a co jsem vysledovala. Jde o mojí vlastní osobní zkušenost. A za čtyři roky jsem toho zažila a nakoukala hodně, protože jsem se rozhodla žít dost intenzivně a všechno poznat a prozkoumat. Takže prostě jen předávám dál to, jak jsem život v Londýně poznala já. A to může být samozřejmě odlišné od ostatních lidí. Každý má právo si to prožít po svém a mít z toho svoje vlastní dojmy. 🙂
I worked in London for 3 years, but not coming from Czech Republic. It has 9 million inhabitants, and another 9 million commute into the city every day. It’s go, go, go. It can be a bit overwhelming at times.
It’s also quite a lonely city despite all the people. Nearly 50% of people who live in central London live on their own. It’s a great city if you have money ( ok, most cities are ). But there is such great world class culture on offer, and world cuisine, it’s not really a place to save if you want to get the most out of it. The average rent takes 46% of your take home pay ( and up to 64% if you live in Westminister like I did ).
46% of Londoners are Black or Minority Ethnic. 41% of Londoners were born outside of the UK ( for example, there are over 350,000 people born in India living in London ). Central London ( which is about the size of all of Prague it seems ! ) has a population of 10,500 people per square kilometre, versus Prague with 2,790 people per km2. And you thought Prague was crowded 🙂
I agree with a previous commentor who notes that because it is so big, than even with a good public transport system, it’s not unusual to have a 2 hour journey to meet with a friend.
When I was there, Facebook didn’t exist, so it could be hard to get plugged into a social network that wasn’t tied to where you worked. I deliberately didn’t search out the diaspora from my country as that would have been „too easy“, and I wanted to grow by having friends from different places. But somehow I managed.
I read that Czech Republic has one of the lowest levels of immigration. And also one of the very lowest levels of emigration. So well done for taking plunge and going overseas. There is no better way to test yourself and grow, especially if you do it on your own. It’s always easier for women doing this than for men for obvious reasons ( eg try turning up at a social mixer as a guy : you have to work your way around the gathering to meet people. Show up a girl, and you can stand still and within 5 minutes a guy will approach to talk to you ).
Some more data here : https://www.trustforlondon.org.uk/data/topics/housing/
Hi Weary Traveller, first of all – great nickname, love it! I sometimes feel very weary of this lifestyle myself 😀 Also happy that my blog is somehow being automatically translated to English that´s great! my husband told me he also sees it in English but I didn´t believe him 😀 Thank you for such an elaborate description of London and your experience. Yes it´s such a ,,go go go“ attitude, it can get exhausting…haha yes, Prague seems as a nice calm city in comparison, as you´re saying! And totally agree with the social circles, not easy to get into! As I understand it, you are no longer in London? In that case, good luck in life wherever you are!
Krásný článek, pravdivý, takový kdo to nezažil, neuvěří…
Děkuju moc, ano, bylo to někdy až neuvěřitelné 🙂
Krásný článek a super napsáno. Já se po 15ti letech strávených v Londýně přestěhovala do Stockholmu. Velmi se stotoznuji s odstavcem o psychické pohodě, kdy si uvědomuji jak cizí prostředí a neexistující sociálních síť dokáže s lidskou psychikou pěkně zamávat a veškeré pochybnosti o sve osobně dokáže pěkně vytáhnout na povrch. Na druhou stranu máte moznost step out from your comfort zone, coz dav a prostor velkému sebepoznání a růstu.
Muje vnímání „domova“ už je velice rozpolcené v ČR mám rodinu ale v UK mám přátele na život a také jsem tam prožila většinu mého života.
Děkuju moc, Báro 🙂 Teeeda, Stockholm by mě taky lákal! Celkově mě to dost táhne do těchto severských zemí :-). Ano přesně jak říkáš, velké sebepoznání a růst skrze různé nesnadnosti. Tak ať se ve Švédsku daří!
Tak Ja se do Anglie rozjela kdyz me bylo 20 let. Byla jsem desny introvert a vsichni co me znali byli prekvapeni. Plan byl zustat 1-2roky abych si vylepsila anglictinu. Na zacatku jsem doufala, ze se jeste dostanu v CR na vysokou v oboru modniho vytvarnictvi … ale tento sen uhasl po 3 letech zkouseni na prijimackach, kde jsem se dostala az nekam do 100 a pak vzali jen 12 lidi na rok 🙁 Bylo me receno, ze sice talent mam, ale bohuzel nemam zname v modnim svete ani penize na sponzorsky dar… proste zadna protekce.. a Tak jsem zustala v Anglii. A Jsem tu jiz , k prekvapeni vsech, jiz 22 let! Anglictinu uz mam lepsi nez Cestinu, nasla jsem krestanskou viru a skvele pratele. A v pisledni dobe jsem i zapracovala na sobe a ozivila me zivotni sny za ktere ted zacinam opet bojovat. Do Londyna jsem se ale nezamilovala. (A to bydlim ve slavnem Wimbledonu) Ale planuji navrat do Cech, kde mam celou rodinu a chybi me Ceska priroda.
Anglie me dale motto : “Co te nezabije, to te pisili!” A Ja se naucila byt vice sebevedoma, verit sve vnitrni intuici, nasla jsem lasku k teto planete a k lidem… Zatim tu muj pribeh pokracuje a az budu mit svou financni svobodu, vratim se do Cech, postavim dum, zalozim rodinu ( coz je v mem veku v Anglii “acceptable” ale v Cechach asi ne…)x
Ahoj Kláro, děkuju za sdílení tvého příběhu. Muselo to chtít obrovskou odvahu takhle sama vyjet, zvlášť jestli jak říkáš, jsi byla introvert. Takže klobouk dolů :-). Zní to jako obdivuhodných 22 let, ze kterých jsi toho hodně získala! Držím ti moc palce v naplnění tvých životních snů, když člověk hodně chce a dělá to ze srdce – fakt protože k těm snům cítíš lásku a radost- tak se ti to určitě splní. Věřím ti!
Skvely napad si to takhle shrnout. 👍🏻
Souhrn po 24 letech.. a protoze jsem clovek, ktery vidi sklenici napul plnou ne napul prazdnou, zacnu pozitivama 😊
Londyn/VB dala:
vybornou znalost jazyka, moznost jednoducheho a levneho vycestovani kamkoliv, citeni se svobodna ( nikoho nezajima jestli jsi hubena, tlusta, takova ci makova..co mas na sobe nebo kam jezdis na dovolenou..), lepsi “customer service” v obchodech, lepsi kvalita a vyber potravin, obleceni..atd. Anglicani vseobecne slusnejsi a kultivovanejsi v konverzacich. Skolni uniformy!
Slusnejsi ridici ( nedpredjizdi se tu jak o zavod jako v CR), snadsi moznosti vzdelani, vyssi vydelky, urcite me napadne jeste spousta az to odeslu 😅
Co my Londyn, VB vzala/ ubrala:
Blizkou kulturu s tradicemi, rodinu a zname, nektera ceska jidla, ale hlavne: lepsi zdravotni peci, predevsim co se prevenci tyce. A to je dost zasadni. Rada bych o tom nekdy vydala clanek v cr. Protoze si myslim, ze si naseho zdravotnictvi cesky narod moc nevazi.
Materska dovolena, lepsi vzduch, skolky kde se prezouva a spi na postylkach, skolni obedy, ktere jsou poradne a nutricne vyvazene a varene opravdovyma kucharkama! ( kdyz mate deti tak vam to jedno neni tady ty burgery a hranolky a pizzy porad). Kvalitni skolni curriculum! Moznost si kratce vyjet zalyzovat. Letni venkovni koupaliste, lazne, houbareni, besedy u cimbalu a nas cesky humor 😀 urco je toho mnohem vic..
Děkuju moc, Radko. 24 let v UK, wow! Ano velmi souhlasím s tím co jsi vypsala, třeba to ,,cítit se svobodná“ jsem taky hodně zaznamenala – v ČR je pořád ještě takový ten mindset srovnávání typu ,,jakej má můj soused vedle zahrádku“. V UK jsem se konečně mohla stát mnohem víc sama sebou. O zdravotní péči bych taky mohla napsat knihy 😀 To je bohužel na fakt blbé úrovni, taky jsem si toho už dost vyžrala. České zdravotnictví je top top top!
Ahoj, diky za clanek. Občas taky přemýšlím, co by bylo, kdybych se před 11 lety rozhodla zůstat doma… Jaký by byl můj život dnes? Rada bych si přečetla jeden takový příběh v „Midnight Library“. Zaujala mě zmínka o accent coach. Můžeš někoho doporučit?
Ahoj Niko, taky děkuju. Shodou náhod jsem dostala Midnight library k Vánocům, už se těším až se na to vrhnu 🙂 . Já se učila RP akcent (kvůli herectví a voice-overům), a brala jsem hodiny u Terryho Bessona. Kdybys chtěla, tak napiš třeba přes instagram (agata.lexova) a já ti tam pošlu kontakt. Hodně mě toho naučil a je to naprosto skvělý člověk.
Ahoj Niko,
Zrovna jsem četl tvůj článek a tak jsem si řekl ze musím napsat aspoň komentář. Ziju v Londýně už přes 10 let a mohu se v tvém článku vidět. Prefiltrovani přátel, poznávání mě osobně atd. Mužů potvrdit ze s touto změnou jsem také “vyrostl” a myslím si, ze kdybych byl v Česku nebyl bych tou osobou čínském teď a neměl bych svého úžasného snoubence. Poznal jsem krásné zákoutí teto země a nové lidi z jiných a velmi zajímavých kultur. Londýn otevřel hodně dveří a já chytil opportunities a mám své vlastní projekty na kterých pracuji.
Moc děkuji za tento článek. Byl velmi pěkný. Drz se 🙂
Michal
Ahoj Michale, moc zdravím, tady Agáta (Nika napsala předchozí komentář :-)). Je skvělé jak teď vidíš tu svoji transformaci skrz Londýn, a gratuluju k zasnoubení! Děkuju moc a hodně štěstí 🙂